Stavba kostela sv. Ludmily v Suché Lozi

Obec Suchá Loz se rozprostírá na úbočích Bílých Karpat, po obou stranách říčky Bystřičky, směrem od východu k západu. První zmínka o obci pochází z roku 1261, patří tedy mezi nejstarší obce oblasti Uherskobrodska. V různých obdobích patřila k různým panstvím a obyvatelé se zabývali převážně zemědělstvím. Její název se několikrát měnil a podle posledních údajů, sice jen hypotetických, pochází od suchého vrbového proutí, které rostlo kolem potoka přes celou obec. Dnešní název se ustálil teprve ve třicátých letech 20. století a přesně zní Suchá Loz.

kostelHistoricky se obec vyvíjela s celým blízkým okolím, zvláště pak s Uherským Brodem a blízkým Bánovem. Při válkách a nájezdech byli lidé vyvražďováni a znovu museli začínat nový život. Největší katastrofou v dějinách obce byla morová rána, která několikrát postihla celou obec uprostřed minulého století. Na památku jejího ukončení v roce 1866 postavili občané malou kapli a zasvětili ji sv. Rochu, patronu morové rány. V obci jsou ještě dvě malé kaple. Nejstarší z nich je postavena nad obcí v trati Krůhy a je zasvěcena sv. Petru a Pavlu, kteří jako by svým pohledem vévodili celé tehdejší dědině. Pochází z konce 18. století, přesně to však nelze ověřit. Další malá kaplička uprostřed obce je zasvěcena sv. Cyrilu a Metoději a je z počátku 19. století. Právě tyto stavby svědčí o tom, že od dávných dob zde byl pobožný lid, který znal své světce. Od postavení kaplí k nim vždy o jejich svátcích konal poutě. Rozsáhlé byly poutě k sv. Petru a Pavlu s muzikou a vším místním lidem. U kaple sv. Rocha byly také v čase kolem svátku sv. Rocha konány slavnostní bohoslužby a v poslední době se z této pouti staly místní tzv. "rochové hody". Řada kamenných soch a křížů v obci je projevem vděčnosti nebo rodinných tragédií místních občanů.

Všeobecně je známo, že tato obec byla vždy pevným článkem bánovské farnosti, že s ní byla spjata jak návštěvami bohoslužeb, tak i udílením všech svátostí v bánovském kostele, a poněvadž až do roku 1953 neměla Suchá Loz vlastní hřbitov, tedy i pohřbíváním sucholožských občanů na bánovském hřbitově.

Přesto, že lid byl tak nábožensky založený, nedal až do roku 1988 své církvi žádného kněze. Teprve v roce 1988 byl vysvěcen jako první kněz z této obce P. Josef Beníček z č. 66 a o 6 let později byl na kněze vysvěcen jeho bratr František. Proč tomu tak bylo, lze přisoudit přílišnému konzervatismu místních obyvatel, kdy jen málo mladých lidí šlo na studia, a možná i dalším ekonomickým důvodům obyvatel.

V obecní kronice bohužel nenajdeme zmínky týkající se stavby kostela ani v zápisech z 19. století, ba ani z celé první půle století dvacátého. Při zbožnosti tohoto lidu tážeme se mnohdy proč? Vždyť i chudší menší obce kolem nás kostely stavěly. Zřejmě to zase patří k onomu vzpomenutému konzervatismu a nelze pominout ani skutečnost, že také bánovští duchovní neměli příliš zájem odtrhnout od farnosti tuto obec.

Proto první myšlenka na stavbu kostela vznikla v roce 1946, tedy po druhé světové válce, kdy se iniciativa občanů rozrůstala velmi široce a od myšlenky se postupovalo k realizaci. Jmenovitě lze vzpomenout tehdejšího bánovského faráře Josefa Glose, který stanul v čele širokého kostelního výboru, i pana Martina Petrůje z č. 184, který byl výkonným místopředsedou a hlavním organizátorem. Byly vypracovány plány, řešeny a vyřešeny majetkoprávní záležitosti a místo na stavbu nového kostela bylo stanoveno uprostřed obce. Byl připravován materiál, a to lomový kámen do základů z místní skály, dřevo na vazbu z místních lesů, krytina, vápno a podobně. Celá dědina žila touto přípravou. Bohužel - přišel tzv. Vítězný únor 1948 a celá tato akce skončila. Postupně byl občany všechen materiál "nějak" rozebrán. Byl to však svým rozsahem největší pokus o stavbu kostela v Suché Lozi.

Druhý pokus o stavbu kostela se uskutečnil v roce 1968. Ovšem bylo to jen jakési oživení myšlenky. Záměr na stavbu se poněkud změnil a stavba se směrovala do míst, kde dnes stojí nová budova mateřské školy. Zajímavé je to, že v roce 1969, při příležitosti udílení svátosti biřmování v Bánově, naši obec na pozvání tehdejšího starosty Martina Beníčka navštívil Štěpán kardinál Trochta a za hojné účasti věřících požehnal toto stavební místo. Bohužel, vývoj událostí po roce 1969 znovu začal směrovat jinam.

stavba kostelaTeprve rok 1989 skončil s totalitou, a tak započala iniciativa věřících o stavbu kostela. Pozitivem nebo negativem byla zde již stojící velká obřadní síň. Pravidelné nedělní bohoslužby začaly v obřadní síni se souhlasem bánovského faráře Josefa Servetnického již v dubnu 1990. Mnohým lidem již kostel nescházel. Přesto však byly provedeny ankety, zda upravit stávající obřadní síň nebo stavět nový kostel. Nový farář Václav Vrba s mnoha dalšími početnými občany byli pro kostel nový. Bylo vybráno více stavebních míst, proběhla četná jednání. Nakonec bylo rozhodnuto pro stavbu kostela uprostřed obce. Byl zvolen nový kostelní výbor, který se však názorově dělil. Přicházeli a odcházeli noví a noví členové. Předsedou byl zvolen pan František Vystrčil, který tuto funkci obětavě vykonával. Četná shromáždění ke stavbě kostela končila velmi špatně. Zkrátka velmi těžké začátky. Impulsivní byl fakt, že Svatý otec Jan Pavel II. posvětil základní kámen s tímto textem: "Základní kámen kostela v Suché Lozi posvětil na Velehradě 22. dubna 1990 Svatý otec Jan Pavel II." To bylo jakýmsi závazkem všech věřících občanů. Téměř další tři roky byly připravovány plány, materiál, hlavně stavební, a to dřevo na vazbu, podlážky, fošny apod. Konkurs na provádění stavebních prací vyhrál pan Martin Navláčil, majitel stavební firmy ze Zlína, který také od počátku roku 1994 započal se zemními pracemi. Bylo to velmi náročné. V roce 1995 byla ukončena stavba věže. Od roku 1996 pokračovala na stavbě se všemi pracemi stavební firma SOPOS se sídlem v Dubu nad Moravou. V dalších letech prováděla všechny stavební práce, včetně střechy. Ovšem nelze opomenout obrovské úsilí dobrovolníků z řad občanů. Tisíce brigádnických hodin, zvláště důchodců. Ocenit třeba velkou obětavost pana Ludvíka Podolana, který ročně dával více než tisíc hodin a stavbu obětavě vedl bez nároku na mzdu.

Zapomenout nelze ani na nesmírné úsilí faráře Václava Vrby, na němž ležela největší tíha zodpovědnosti.

Občané už dříve rozhodli, že kostel zasvětí svaté Ludmile, české světici. Jistě i ona jim byla nápomocna v tom, že 22. 8. 1999 mohl být posvěcen jeden z nejkrásnějších kostelů poslední doby.